Anglický setr

Historie plemene

Anglický název setter je odvozen od zvláštního způsobu práce při lovu, tvz. vystavování. Setři totiž při "upozornění" lovce na přítomnost zvěře nezůstávali v typickém postoji s vysokým nosem a pozvednutou přední nohou, ale usedali (set), takže zrácením ze "sedavého psa" - setting dog - vznikl název setr.

Vznik ohařů si vyžádala nová lovecká technika, rozvíjející se v 15. stol., totiž zavádění horkých palných zbraní. Přechod od chladných zbraní ke střelným probíhal souběžně na kontinentě i v Anglii, a tak lze na obou místech vysledovat také nový typ loveckého psa, ohaře. Nejstarší zmínka o takto pracujícím "španělu" v Anglii je datována rokem 1485, termín setr používá dr. J. Caius v nejstarší knize o psech z britských ostrovů z roku 1570.

Původ všech 4 setrů, dvou irských, anglického a gordonsetra je odvozován od anglických loveckých španělů, zejména od anglického špringršpaněla. Anglický autor Taplin v díle The Sportsman Cabinet dokonce soudí, že anglický setr vznikl křížením španělů používaných na vodní práce - špringršpanělů a pointrů. K rozlišování jednotlivých plemen setrů docházelo až na základě charakteristického zbarvení, kdy v Irsku převažovali psi bílo-červení, v Anglii psi bílo-černí a bílí s hnědými až okrovými znaky, ve Walesu psi celí bílí, ve Skotsku byli nejrozšířenější psi černí s pálením.

Největší zásluhy na rozvoji anglického setra patří dvěma chovatelům - Edwardu Lawerackovi, který položil základ moderní samostatné linie v roce 1825, a jeho pokračovateli Purcellu Llewellinovi. Přísný výběr v typu a velikosti byl od počátku provázen i důrazem na upevňování a rozvíjení typických pracovních schopností, energie a chuti do práce, které provázejí toto jemné, inteligentní plemeno, považováno stále za nejelegantnější ze všech psů světa.

Popis

Velikost: kohoutková výška psa je 65-68 cm, feny 61-65 cm

Zbarvení: černé a bílé (blue belton), oranžové a bílé (orange belton), žluté a bílé (lemon belton), játrově hnědé a bílé (liver belton) nebo trikolorní. Dává se přednost rovnoměrnému rozmístění barvených skvrn před velkými zbarvenými plochami.

Vzhled:

Hlava vysoko nesená, dlouhá poměrně suchá, s dobře vyznačeným stopem. Lebka je oválná, týlní hrbol dobře vyjádřený. Čenichová partie je přiměřeně hluboká, téměř hranatá. Nozdry jsou široké, pysky nejsou převislé; nos je černý nebo játrově hnědý, podle zbarvení srsti.

Oči jiskrné, měkkého, ale živého výrazu. Zbarvené jsou oříškově hnědě nebo tmavě hnědě, jsou oválné a nevystupují.

Uši přiměřeně dlouhé, nízko nasazené a visící těsně k lícím; na vrcholcích jsou sametové, na svrchní části porostlé jemnou hedvábnou srstí.

Zuby v silných čelistech mají dokonalý, pravidelný a úplný skus.

Krk spíše dlouhý, svalnatý, suchý, lehce klenutý, bez laloků, elegantní.

Tělo přiměřeně dlouhé, hřbet krátký a rovný, žebra jsou správně klenutá, hrudník je široký a hluboký, s výraznou prsní kostí.

Hrudní končetiny jsou rovné a dobře osvalené, silných kostí, lokty přiléhají k tělu, zápěstí jsou silná, krátká a rovná. Pánevní končetiny vycházejí ze širokých silných, lehce klenutých beder, jsou svalnaté, v kolenou dobře zaúhlené, hlezna nevbočená ani nevybočená. Tlapy se silnými polštářky, jsou uzavřené, prsty dobře klenuté a chráněné srstí.

Ocas nasazený přibližně v úrovni hřbetu, je středně dlouhý, nedosahuje pod hlezna, není zakroucený, ale může být lehce zahnutý, ovšem bez tendence stáčet se vzhůru; srst na něm tvoří tvz. vlajku, je měkká a hedvábná, ale nikoli kudrnatá. Nikdy není nesený nad úrovní hřbetu.

Srst z temene v linii očí je lehce zvlněná, ale ne kudrnatá, dlouhá a hedvábná, zezadu na končetinách tvoří tzv. praporce.

CÍSAŘOVSKÝ, Michal. Plemena psů A-Z. Praha: Nakladatelství Brázda, 1995. 272s.